Pověst o rybách, ...
... které věděly své
Pověst o rybách, které věděly své
V jednom městečku pod kopci býval zámecký rybník. Hladina byla klidná jako zrcadlo. Až jednoho dne se začala náhle čeřit. Nemohl za to vítr, ani déšť. To se jen místní začali hádat o to, kdo bude novým šerifem. Návrhů bylo několik a dohodnout se nemohli. Navíc, tehdy lidé ani ještě neuměli pořádně mluvit, a tak se ozývaly z ulic jen podivné skřeky. Nebo na sebe divoce gestikulovali rukama. A když už nevěděli kudy kam, začali své vzkazy psát na kostelní zeď – Facebook ještě neexistoval.
Psali vším, co našli, obviňovali jeden druhého, přeli se o to, co je pro městečko nejlepší, kdo je nejlepší a kdo co dělá jen pro své vlastní zájmy. A jednoho dne už to bylo k nevydržení.
A právě toho dne se ryby vynořily nad hladinu a začaly volat:
„Dva! Dva! Dva! Ať je to dvojka!“ A křičely tak dlouho, až úplně oněměly. A lidé se naopak konečně naučili mluvit. I když domluvit se na něčem jim stále často nejde.
A ryby? Ty němě křičí „dva“ dodnes. Stačí se podívat, jak při tom vypadají jejich pusy.